Mezi čtyři základní (kardinální) ctnosti patří mírnost.

O ctnosti moudrosti, spravedlnosti a statečnosti jsem se zmínila již v minulých měsících.

Maki             

Mírnost

Slovo mírnost – mohli bychom říci také umírněnost – souvisí se slovem míra.

Spravedlností a mírností ovládá člověk všechny vášně.

Člověk přirozeně touží po potěšení, jež odpovídá jeho přirozenosti. Tvrdí-li někdo, že ctnost mírnosti je nelidský zásah do lidské přirozenosti a že odporuje přirozeným sklonům člověka, pak chápe člověka jen po jeho stránce živočišné.

Úkolem mírnosti je ovládat a řídit pud zachování sebe samého. Mírnost se snaží vnést do lidského života řád, harmonii a soulad krásy. Přirozený řád také žádá, aby člověk užíval potěšení, pokud je to potřeba – buď kvůli zdraví  nebo pro růst lidské společnosti.

Člověk umírněný má sebe samého „ve své moci“, řídí pak své nižší sklony rozumem osvíceným vírou. Mírnost klade smyslovým a smyslným potěšením určité meze.

Mírnost je ctnost základní. Z ní vychází řada dalších ctností. S mírností je propojena střídmost a úkonem střídmosti je půst. Sv. Augustin říká: „Půst očišťuje mysl, povznáší smysly, podrobuje tělo duchu, srdce činí zkroušeným a pokorným, mraky žádostivosti rozptyluje, žáry prostopášnosti hasí, rozžíhá pravé světlo čistoty.“ Otázka postu není jen otázkou mírnosti, nýbrž i lásky člověka k Bohu. Malá láska málo dává a čím více slábne, tím horlivěji hledá důvody, na základě kterých by se vymanila i z povinnosti onoho mála. Velká láska je velkodušná, a proto ochotně dává mnoho, i když jí to stojí oběť a sebezapření.

Všechno, co Bůh stvořil, užívejme k jeho slávě, děje-li se tak podle návodu rozumu osvíceného vírou.