Už král Šalomoun prosí Hospodina: „Kéž bys dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.“1 K 3,9

V životě nám totiž lidská moudrost nedostačuje, protože pouhý lidský rozum nedokáže mnohé dohlédnout a odhadnout. Zde pak působí vlitá ctnost opatrnosti a k ní přistupuje dar rady, kterým uskutečňuje v člověku svůj vliv sám Duch svatý.

Mnohokrát jsme se v dějinách setkali s lidmi, kteří byli sice neučení, ale projevil se u nich dar moudrosti, které se podivovali všichni. Není to moudrost lidská, je to moudrost Boží. Proto člověk potřebuje, aby byl v hledání rady řízen Bohem, jenž všechno chápe.

Moudrý člověk se nespoléhá jen na sebe. Jen pýcha učí spoléhat se na sebe a samolibost se brání přijímat úsudek zkušených. Čím blíže je člověk Bohu, tím větší jas plní jeho duši..

Moudrost sama ještě nečiní člověka dobrým. Je to skutek, který moudrost poznala jako dobrý a vůle se k němu rozhodla a jej uskutečnila.

Rozvoj daru moudrosti je úměrný rozvoji lásky, ale také vzrůst lásky spoléhá na rozvoj moudrosti Ducha svatého. Člověk, vedený darem moudrosti, soudí o věcech lidských ve světle věcí božských, řídí lidské skutky podle pravidel božského řádu.

Tak se jeví dar moudrosti jako světlo nejen na strmých a temných cestách Božího poznání, nýbrž i v oblasti praktického života všedního dne, neboť i ten musí být láskouusměrněn k velkému cíli.