Co nás často brzdí nebo lépe s čím nejčastěji bojujeme? Jedna z překážek v duchovním životě je hlavní chyba. Vychází obyčejně z přirozené povahy člověka. „Boj“ je proto těžký, protože jdeme proti samé přirozenosti.

Hlavní chyba je jakýsi domácí nepřítel člověka. Může snadno zkazit i nejkrásnější sklony přirozené povahy. Např. je-li člověk nakloněn k dobrotě, ochotě a laskavosti, při tom však je jeho chybou změkčilost, ochablost vůle – vyjde z toho jen to, že dobrota a laskavost se změní ve slabost; nebo apoštolská horlivost ve spojení s ješitností jako hlavní chybou se přemění na honbu za vlastní slávou atd.

Proto je potřeba na prvním místě znát sám sebe, svou hlavní chybu. Není snadné ji poznat, často ji druzí vidí lépe než my sami.

Velká upřímnost nám může pomoci nazývat všechno zlé i dobré pravým jménem, aby se lakota nenazývala šetrností, hon za slávou horlivostí atd.

Je důležité prosit o světlo Ducha Svatého, skutečně si více uvědomit jak přemýšlím, jednám, vnímat naše city a emoce, prostě „vidět“ celý způsob našeho vnitřního a vnějšího života: Čím se nejraději zabývám, co mě těší, do čeho se mi nechce atd. Je moc dobré mít se s kým radit či konfrontovat (zpovědník, duchovní doprovázení…).

Tak se vlastně každý z nás snaží vychovávat v tom, v čem nachází svoji slabost a nedobrou náklonnost. Tím si také posiluje dobré dary a veškerá obdarování, které má.

Jan Bosko mluvil často o každodennosti. Jen každodenní ochota růstu a odevzdanosti se stává opravdovou cestou k vnitřní svobodě. Čím více se duše osvobodí od všeho, co není Bůh, tím více bude žít jen Bohu a z Boha. Cesta přes spojení s Bohem vede přes Kalvárii. Milujeme –li Krista ukřižovaného, nacházíme u něj sílu a kráčíme cestou za ním.

Proč se vlastně odříkat a vychovávat? Plodem naší touhy zříkat se vlastní vůle, našeho přání vlastnit a tak dále je otevřenost duše vzhledem k Bohu a všem jeho milostem. Taková duše se stává šťastnou a vděčnou. Jde životem svobodná, slouží jen Bohu.

Sv. Jan od Kříže: „Člověk, který nelne nezřízeně k stvořenému právě proto, že nemá žádnou věc v srdci, má, jak praví sv.Pavel, s velkou svobodou všechny věci. Druhý, který hledí na věci se zvláštním přilnutím, právě proto, že k nim lne, nemá nic a nevládne ničím, nýbrž ony jemu ovládají srdce, proto on strádá jako zajatec.“

Velký pokoj jako moře zaplaví duši, která nelne nezdravě ke stvořeným věcem. Neboť pramen nepokoje (není-li to zkouška od Boha) je právě vlastní vůle. Příčinou vnitřního neklidu, pobouření, netrpělivosti bývá neuspokojená a zmítající se sebeláska. Podaří-li se ji odstranit všechny nesmyslné touhy, naplní se duše hlubokým pokojem.