Prostředky duchovního života

- duchovní vedení (či doprovázení)

- každodenní krátká meditace

- každodenní zpytování svědomí

- svátost smíření (zpověď)

- eucharistie

- duchovní četba

Samozřejmě že bychom mohli ve výčtu pokračovat dál – jako např. osobní a společná modlitba, duchovní obnovy, svátosti atd.

Zůstaneme však jen u těch výše jmenovaných, abychom si právě u těchto prostředků více uvědomili, jejich bohatství a důležitost. V tomto zamyšlení se zmíním o prvních dvou.

Duchovní vedení

Duchovní doprovázení či vedení je pomoc, kterou poskytuje člověk člověku. na cestě k Bohu. Úkolem je pomáhat duši, aby dospěla tam, kde ji chce Bůh mít. Nemůžeme se spoléhat jen sami na sebe. V celých dějinách svatosti můžeme pozorovat, jak se tohoto prostředku chápou všichni, kdo skutečně usilují o pravý pokrok.

Duchovní vedení nesmí být malicherné, nesmí zbavovat duši vlastní iniciativy. Mezi člověkem a tím, kdo vede by měla být především důvěra a ochota k poslušnosti. Bez důvěry si nelze duchovní vedení představit, bez úcty by se však i důvěra mohla zvrhnout v jakousi nezdravou sentimentalitu. Duchovní doprovázení může být spojeno se svátosti smíření nebo mimo ní (řeholní sestra; jiný kněz, který nás zná od dětství atd.)

Nejlepší duchovní vůdce je ten, který vede duše tak, že ho nakonec nepotřebují. Čím méně je na něj duše odkázána, tím lépe pro ni.

Každodenní krátká meditace

Sv. František Saleský, jedinečný učitel duchovního života, o ní říká: „Rozjímavá modlitba vystavuje náš rozum Božímu světlu a nebeskému jasu a otevírá naši vůli teplu Boží lásky. Proto nic nedovede tak očišťovat náš rozum od nevědomosti a vůli od jejich nesmyslných náklonností jako rozjímavá modlitba.“

Bez vnitřní modlitby se totiž i ústní modlitba stává pouhým formalismem, tělem bez duše. Bez vnitřní modlitby není možný duchovní život. Je důležitá, ale je i obtížná.

Jsme lidé různí, někteří více rozjímaví a jiní činní. První typ lidí se bude lépe soustředit, pro činné osoby je zklidnění těžší a musí se více ovládat. Ovšem k rozjímavé modlitbě je uschopněn každý člověk.

K tomu, abychom chtěli každodenně rozjímat (či si přečíst jen krátce Boží slovo) je potřeba také upřímná touha po setkání s Kristem. Touha náležet Bohu.

Ruku v ruce s rozjímavou modlitbou musí jít i upřímná touha po ztišení vášní, neboť klid v duši je nutným předpokladem modlitby. Čistota srdce vyžaduje stálý boj s vášněmi, sebekázeň a stálé zbavování se všeho, co nevede k Bohu.

Vnitřní klid je podporován mlčením. A to je další předpoklad rozjímavé modlitby. Člověk, který nedovede nikdy mlčet, si asi sotva oblíbí modlitbu. Naopak člověk rozjímavý nepotřebuje stále mluvit s lidmi, protože umí mluvit s Bohem.

Naše století je chudé na vnitřní život. Možná, že bychom moderní život mohli nazvat: přetížení a zpovrchnění.

Naše století je stoletím mluvení, dělání povyku… Jenže právě předpokladem pro vnitřní modlitbu je snaha žít v Boží přítomnosti. Víra nás učí vidět Boha a jeho působení všude a ve všem.

Krátký nástin rozjímání: - usebranost (Bůh je v nás, u nás), - vzývání Ducha sv., - text (Písmo, jiný úryvek), - uvažujme, co mi text chce říci do konkrétního života (mohu si dát otázku – jak chci žít a co chci více rozvinout či usměrnit atd.), - ukončeme prosbou a prosme o milost změny srdce.

Sv.Terezie nazývá rozjímání branou, jíž se dostávají do duše zvláštní Boží milosti.

Nejvhodnější dobou pro rozjímání bývá ráno, když je duch čilý a odpočatý. Jsou však lidé, kteří jsou ráno ospalí a kterým se bude lépe rozjímat k večeru nebo večer, až je klid.

V době vyprahlosti a roztržitosti bývá také velmi prospěšné rozjímat o obsahu nějaké známé modlitby (Otče náš, Zdrávas Královno aj.). Tím, že člověk rozebírá slovo za slovem a větu za větou, upoutává ducha na hluboký obsah těchto modliteb a pozvolna i srdce bývá zasaženo krásou slov a silou obsahu.