Přesun na obsah

Dnes je 16.7.2019

Svátek má Luboš










Expedice do Norska

Tak je to konečně tady! Po mnohaměsíčních přípravách, kdy se zařizovaly letenky, kupovala nová ponča proti dešti, shromažďovaly informace a v neposlední řadě šetřily peníze, se všichni scházíme na Dejvické v metru a s některými přímo na letišti, abychom vyrazili...


Expedice do Norska

Tak je to konečně tady! Po mnohaměsíčních přípravách, kdy se zařizovaly letenky, kupovala nová ponča proti dešti, shromažďovaly informace a v neposlední řadě šetřily peníze, se všichni scházíme na Dejvické v metru a s některými přímo na letišti, abychom vyrazili na naši zatím nejdrsnější a nejvzdálenější výpravu – chystáme se do země fjordů, čarokrásných hor, trollů a milých a usměvavých lidí, vyrážíme do Norska!

Schází se nás 12 statečných, kteří se obtěžkáni batohy a zásobami jídla na 14 dní neohroženě vydávají vstříc neznámému, vstříc netušeným dobrodružstvím!

Cesta letadlem probíhá klidně, pro některé z nás je to naprosto ojedinělý zážitek, plachtit ve vzduchu jako pták…

V Bergenu, největším norském přístavu, nás přivítá pravé bergenské počasí – prší a prší J Později se dozvídáme, že zde prý prší až 80% dní v roce…Díky našemu napůl norskému šerpovi – průvodci (rozuměj Martinovi, jehož máma pochází z Norska) seženeme ubytování v kryptě asi jediného katolického kostela ve městě, ve kterém jinak stejně jako v celém Norsku převažuje protestantismus. Po prohlídce města, kde obdivujeme staré dřevěné baráčky na nábřeží a přístav plný lodí, zalezeme do naší krypty (která je mimochodem přepychovější než většina našich kluboven) a v noci sníme o vesmírných i mořských korábech a o tom, co nás v této zemi asi čeká a nemine…

            Vstáváme časně, abychom stihli autobus, který nás zaveze až do „našeho“ pohoří Jotunheimen, které je zde v Norsku nejvyšší a nachází se na něm nejvíce ledovců. Cesta je to vskutku vyhlídková, jelikož jedeme po „Cestě trollů“, která se vine mezi horami a především okolo fjordů. Jeden z fjordů musí náš autobus dokonce překonat na trajektu. Překvapuje nás, kam až je schopen řidič autobusu vyjet, horami se vinou silničky, kde se sotva vyhnou 2 osobní auta. Vystupujeme u chaty Sognefjellshytta a ihned nás ovane pravý horský vzduch, teploměr ukazuje 10°C…! Nabalujeme se vším, co máme po ruce, a doufáme, že taková „kláda“ nebude po celou dobu našeho putování! To ale ještě nevíme, co nás čeká! Podnikáme první kroky po norských horách a všechny nás překvapuje, kolik je zde sněhu, že jsou jezera pokrytá ledem a že je ráno všude jinovatka. Ti, kdož spí ve stanu s více lidmi, zaplesají, neboť víc lidí znamená více živočišného tepla a tedy noc bez „kosení“ a omrzajícího nosu J Přes den je ale nádherně, sluníčko praží a v prvních dnech se všichni do jednoho dokonale spálíme…J Nádhera hor nás naprosto uchvacuje a chvílemi jen tak stojíme či sedíme a díváme se do dálky na zasněžené vrcholky, tyčící se majestátně a nehnutě v dálce…představujeme si, jak na ně za pár dní polezeme, jak je budeme zdolávat a pak se nahoře rozhlížet a užívat si to krásné horské ticho, které je naprosto jedinečné…Stoupání vedoucí k našemu prvnímu ledovci nás vrací do reality a ač je dole cedule:“Use the rope“, tak se nenecháme odradit a jako správní Češi po krátké poradě vyrážíme jen tak J V ledovci je vyšlapaná pěšinka a když v půlce potkáme výpravu turistů s průvodcem, který nám potvrzuje, že to je relativně bezpečná záležitost, tak se rozplynou i naše poslední pochybnosti o našem výstupu…výstup na ledovec nám nakonec zabere několik hodin času, během kterých promoknou i ty nejlépe naimpregnované boty a je zakončený takřka kolmou stěnou, ve které jsou naštěstí jakžtakž schody a na přidržování lano, takže když holkám vezmeme batohy, tak tuto překážku všichni nějak zdoláme. Nahoře odpočíváme, sušíme nohy, kocháme se výhledem a cucáme první vrcholovou prémii, hořkou čokoládu.

Je to opravdu nádhera putovat v těchto horách. Kameny střídá sníh a v nižších partiích i nějaká ta horská zeleň, do toho zurčící potůčky, skoro všude výhledy…krásné!

Po několika dnech putování si už i naše těla pomalu začínají zvykat na tu námahu, kdy vlečeme do kopců celé svoje nádobíčko, stany, jídlo a vůbec všechno na přežití ve vysokých horách. Batohy jsou naštěstí lehčí a lehčí a svaly pevnější a pevnější a 3. den našeho chození v horách dáváme trochu odpočinek, kdy vegetíme u horského polozamrzlého jezera, hrajeme na kytaru, sušíme věčně mokré boty a trochu jíme. Jelikož praží sluníčko, tak se i jeden z nás odváží skočit do jezera, které může mít tak 2°C a je z půlky zamrzlé! I díky odpočinku jsme úplně fit, vysokohorský vzduch je opravdu zdravá záležitost!

Každý další den začíná podobně, dokud nevyjde sluníčko, tak je strašná zima, před kterou se schováváme do bund a dlouhých nohavic, ale pak nás zaplaví teplé paprsky a je nádherně. Po ránu vždy také meditujeme nad zajímavou knížkou od  Josefa Augustyna, pro hodně z nás je to první zkušenost s rozjímáním nad textem.

            Zhruba v půlce našeho putování docházíme pod nejvyšší horu, Galdhopigen (2469 m.n.m.), pod kterým necháváme batohy a nahoru vyrážíme pouze se zásobami jídla na jeden den a s pláštěnkami, protože prší. Je to pěkný krpál, ještě že jdeme bez batohů. Pod kopcem prší, do toho se přidává vítr, takže za chvíli jsou všichni durch a drkotají zubama zimou a těší se do tepla. Ani nás už nepřekvapí, když se ve výšce 2000 m.n.m. mění déšť ve sněhovou vánici! Brodíme se sněhem, vůbec nic nevidíme, protože jsme obklopeni bílou tmou a těšíme se na vrchol! Už si ani nevzpomínáme, jaké to je být v teple a v suchu, pouze klopýtáme co noha nohu mine stále výš a výš…Konečně je tu vrchol! Po společné vrcholové fotce se schováváme do chatičky, která tu naštěstí stojí, svlékáme naše promoklé svršky a užíváme si pohody.

             Dokonce potkáváme a zdravíme další poutníky z Čech! Bohužel zase musíme do té zimy. Vůbec se nám nechce, ale cesta dolu už je mnohem rychlejší, kloužeme se po sněhu a večer slastně zalejzáme do spacáčků a tuto noc spíme všichni jako zabití.  

 

Druhá část našeho putování horami se nese ve znamení neustálého poprchávání a z toho plynoucí zimy. Potkáváme stádo sobů, procházíme přes obrovské kamenné pláně, které se velmi podobají pusté měsíční krajině a z depresí, které to v nás trochu vyvolává, nás vysvobozuje až obrovské horské jezero s pískovými plážemi (ve kterém se ale kromě nás nikdo kvůli zimě nekoupe J ) a především pak jezero Gjende, které se táhne několik desítek kilometrů napříč horami…je to moc pěkný výhled na průzračnou vodu neznečištěnou žádnou civilizací…! U jezera Gjende nad malou osadou Memurubu strávíme 2 noci a 1 den, ve kterém se půlka naší výpravy vydává bez batohů na vyhlídkovou trasu, na které je nádherný výhled na celé pohoří.

            Poslední den naší expedice po pohoří Jotunheimen prší a prší. Nakonec se dokopeme a vylezeme ze stanů a v dešti balíme všechny naše věci. Na nostalgii není čas, v dešti vyrážíme na nejdrsnější úsek naší cesty, kdy jdeme, či často spíš lezeme po skalách okolo jezera Gjende. Do toho hrozně prší a fouká, takže jsou všichni za chvíli totálně mokří. Takovou zimu z nás zažil asi málokdo! Jsme tak zmrzlí, že vysmrkat se do kapesníku se stává úkonem takřka nemožným. Lezeme po skále, která nemá konce a modlíme se, aby už byl konec a byli jsme v suchu a teple…hory nás ale nechtějí pustit tak snadno, ještě se vzpírají a ukazují nám svou sílu! Stoupáme výš a výš skrz hustou mlhu a skála se zdá naprosto nekonečná. Vítr nabírá na síle a bojíme se, že nás každou chvíli srazí dolů do propasti, která je po obou stranách. Konečně dosahujeme vrcholu! Po hřebeni se plahočíme ještě několik nekonečných hodin, které se zdály být asi nejdelšími v našem životě! Kdo ví, jestli tohle všechno přežijeme živí a zdraví…! A je to tady! Mlha se začíná protrhávat a začínáme klesat, konečně je trochu tepleji a když pak vstoupíme do horské boudy v Gjendesheim, máme pocit, že jsme snad v úplně jiném světě.

Další den vyrážíme autobusem směr Oslo…aspoň pohledem se loučíme s horami, které na nás mocně zapůsobily a zanechaly v nás nesmazatelnou stopu. V duchu si říkám, že sem se ještě musím jednou vrátit, ještě aspoň jednou spatřit zasněžené vrcholky tyčící se v dálce v záři vycházejícího slunce! J

            V Oslu spíme u babičky Martina, snažíme se aspoň trochu zkultivovat ve sprše, užíváme si úžasného pocitu dostatku jídla, které je navíc vskutku výborné! V několika dnech procházíme toto přístavní město, navštěvujeme muzea Fram, Kon-tiki a Vikingské lodě, Vigelandpark s ohromným množstvím soch a také ochutnáváme přímořskou specialitu – krevety. Je to velká změna, najednou je okolo nás spousta lidí, aut, domů a tramvají, musíme si na ten ruch města zvykat, ale i tento typ dobrodružství je pro nás velkým přínosem.

            A pak to přišlo, den loučení, nejhorší fáze této expedice. V letadle ještě probíráme zážitky zde získané, kterých bylo opravdu mnoho, ujišťujeme se v tom, že to za trochu nepohodlí, mokra a hladu určitě stálo! Ve vysokých horách se teprve poznají charaktery a taky se zde získávají přátelství na celý život….a už jsou tu Čechy, Praha, Ruzyně…zdá se nám, jako by už uplynula celá věčnost od doby, kdy jsme nasedali do letadla směr Norsko. Následuje krátký stisk ruky, smutné pohledy a rozcházíme se každý do svého domova, ale tato výprava a všichni ti lidé budou ještě dlouho dřímat v našich srdcích…

            A co příští rok? Nečeká nás nic menšího než Skotsko, hrady, hory, jezero Lochness a spousta dalších věcí, které tato země skrývá, takže se máme všichni na co těšit!

                                                        Za Poradní skálu sepsal Jaguár

P.S. Podrobný deník výpravy a fotky z Norska (a informace o Poradní a jejích akcích) se nacházejí na: www.poradni.wz.cz

Projekt byl podpořen z dotace MŠMT.

Kalendář

July 2019

Mo

Tu

We

Th

Fr

Sa

Su

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

 

 

 

 

Zobrazit jiný měsíc