Přesun na obsah

Dnes je 17.11.2019

Svátek má Mahulena - Státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii










Festival 2012 provázel Pat a Mat

Rok se s rokem sešel a konečně tu byl již dlouho očekávaný den "D". Tedy v našem případě by se hodilo napsat spíše den "F", čili FESTIVAL 2012. Dvanáctý Festival byl nabytý bohatým programem od rána až do večera. Přesvědčte se sami ;-)


Pozvánka na Festival 2012Salesiánské hnutí mládeže a Sdružení salesiánů spolupracovníků uspořádalo v sobotu 12. května 2012 v Salesiánském středisku mládeže v Pardubicích setkání, na které byla pozvána nejen celá Salesiánská rodina, ale také její příznivci a všichni, kteří by její prostředí chtěli lépe poznat.

Přesto, že od brzkého rána lilo jako z konve, začali se lidé do Pardubic sjíždět z celé republiky, vedoucí s dětmi, mládež a rodiny, spolupracovníci, přátelé a další příznivci Salesiánské rodiny. Festival, na němž si SHM připomíná také 20. výročí svého založení, byl zahájen slavnostní mší svatou. Hlavním celebrantem byl ředitel nakladatelství Portál, P. Jaroslav Kuchař, SDB, jenž stál i v samotných počátcích SHM. O skvělý hudební doprovod mše sv. se postarala známá dětská kapela Bob a Bobci.

Rozšířené logo Festivalu 2012Hned po bohoslužbě jsme vyrazili na výborný gulášek, abychom byli plni energie a síly do všech činností, které si pro více než 500 účastníků Festivalu připravily jednotlivé kluby SHM a místní společenství ASC. Naštěstí nám bylo „ze shora“ přáno a pršet přestalo. Hlavní program se tak mohl odehrávat venku – jak na pódiu (koncerty a divadla), tak i po celém hřišti, kde bylo pro všechny rozmístěno mnoho rukodělných a sportovních aktivit.

Krátce po poledni znovu vystoupila kapela Bob a Bobci a s velkým elánem představili své písně z alb Abraham a Bílé sárí. Asi 20 kluků a holek strhlo svým nadšením mladší i starší posluchače a ti za to Bobky odměnili velkým potleskem. Dalšími kapelami, které roztancovaly publikum, byla dvě seskupení s názvy Lo3 a Saxer.

Tradiční součástí programu jsou také divadelní představení, které si připravují kluby a společenství. Letos jsme měli možnost shlédnout tři představení. Klub Praha – Karlín přijel s pohádkou „Král Křivonoska“, Klub Plzeň si připravil hudební pohádku „Karkulka“ a Klub Krucemburk vystoupil s pohádkou „O červeném jablíčku“, která vyprávěla o rozpustilé princezně s přičarovaným rohem.

Hezkým zvykem je setkání zástupců klubů SHM a místních společenství ASC u číše vína s prezidentem SHM Lukášem Zrzavým.

Organizátoři byli mile překvapeni množstvím workshopů nabídnutých jednotlivými kluby a společenstvími. Obzvlášť děti byly velmi nadšeny, co vše si mohly vyrobit a odnést domů. Velký zájem sklidily všechny workshopy - drobné výrobky ze sena (motýlek, kytka, ptáček), malování na kamínky, tvoření z pedigu, vyrábění dřevěných hraček, malování na dřevěné placky, vykrajování ze samotvrdnoucí hmoty, navlékání náhrdelníků z barevných těstovin, Origami, karnevalové malování na obličej a tvořivý koutek (např. přáníčka ke Dni matek, malování barevným pískem). Poprvé jsme také mohli vidět ukázku práce s biblickými postavičkami. Pro děti byla velkým lákadlem canisterapie, kde si měly možnost vyzkoušet výcvik psů a jednoduché hry s nimi, a jízdní oddíl pardubické Městské policie. Pro nadšence modeláře byl postaven bazének, kde bylo možné pouštět si lodičky.

Program Festivalu 2012 obecněProgram Festivalu nezapomněl ani na sportovní vyžití. Pro nejmladší účastníky byla připravena aktivita „Škatulata, batolata, hejbejte se!“, která vyzkoušela jejich dovednosti např. při házení míčků na panáka a na plechovky, chůzi na chůdách, při prolézání tunelem, hraní kroketu a jiných sportovních disciplínách. Na dalších stanovištích si mohly starší děti změřit své síly při lukostřelbě, vrhu kopím, sjezdu divoké řeky nebo na tanečních podložkách. K dispozici byla také horolezecká stěna v tělocvičně, nafukovací skluzavka Hrad a nafukovací horolezecká stěna Věž. Kdo měl zájem, mohl se zapojit ve volejbalovém utkání dvojic.

Celým dnem nás provázela vtipná dvojice moderátorů „Pat a Mat“, která vyhlásila soutěž „Kolik kroků dnes ujde prezident SHM Lukáš Zrzavý od 13:15h do 14:30h?“. Bylo zajímavé, že se výsledný tip lišil pouze o 2 kroky – správná odpověď byla 858 kroků.

Program Festivalu 2012 konkrétněI přes počáteční nepřízeň počasí se na tomto ročníku Festivalu objevilo mnoho rekordů: přijelo přes 500 účastníků, přičemž nejmladšímu bylo pouhých 13 dní, program tvořilo 12 workshopů a mnoho dalších aktivit. K obědu se snědlo 120 litrů guláše, 50 bochníků chleba, za celý den se vypilo 300 půllitrových limonád a k večeři bylo ugrilováno 100 kg prase. Pro všechny byla velkým překvapením kopečková zmrzlina, které se rozdalo přes 450, a palačinky udělané ze 13 kg mouky. Ke svačině jsme si smlsli ještě na výborných domácích buchtách.

Oficiálního rozloučení a slůvka na cestu se ujal duchovní rádce SHM P. Marek Sklenář, SDB a povzbudil všechny příběhem „Setkání po ránu“ z knihy od Eduarda Martina s názvem „Andělské vteřiny“.

Závěrem bychom chtěli poděkovat místním salesiánům za vstřícnost a poskytnuté prostory. Také děkujeme P. Jaroslavovi Kuchařovi, SDB a dalším kněžím, kteří pro nás sloužili mši svatou. Velké poděkovaní patří všem, jež nabídli nějakou aktivitu do programu Festivalu a doslova tak převedli do praxe heslo SHM „Mladí pro mladé“. Nemalý dík si zaslouží jak organizátoři, kteří se přípravě věnovali 3/4 roku, tak téměř 50 dobrovolníků, z nichž většina pomáhala už od pátečního rána.  Uvědomujeme si, že 20 let, po které SHM působí, by nebyly možné bez Božího požehnání, modliteb a podpory celé Salesiánské rodiny. A proto díky za vše a dá-li Bůh, sejdeme se 11. května 2013 opět v Pardubicích.

Lajblovi, Ondrovi, Pražanovi, Zrzavých

Slůvko na cestu

Setkání po ránu

Spěchala jsem ráno do školy a v tramvaji jsem nerada vrazila do jednoho pána, velice opilého pána. Divím se, jak může být někdo opilý už po ránu.

Omluvila jsem se, ale on se do mě pustil, vychrlil strašný proud nadávek, strašných nadávek.

Co se stalo? Nadával mi opilec. Vlastně bych měla jen pokrčit rameny a pustit to z hlavy. Ale já v sobě ucítila takový vztek, takovou zlobu, až jsem se podivila, jak mě může něco tak hloupého jako spílání jednoho ochmelky takhle vykolejit. O nic nejde, o nic. Jenže čím víc jsem si to říkala, tím mi bylo jasnější, že se své špatné nálady nezbavím. Přispívalo k tomu i to, že v tramvaji jelo několik známých a já si připadala velmi ponížená. Mohla jsem si stokrát říkat, že o tom, kdo nás může ponížit, si rozhodujeme sami, té mizerné nálady se ne a ne zbavit.

Ve škole jsem hned první hodinu zkoušela. Vyvolala jsem žáka, který byl něco jako třídní šašek a kterého jsem párkrát přistihla, jak mě pitvoří. Zkoušela jsem ho – a každý učitel umí žáka vyzkoušet na známku, na jakou chce.

Dělala jsem si z něj legraci. Šašci mají asi nejméně ze všech rádi, když je někdo zesměšňuje, a já mu to pitvoření oplatila, třída se smála a on celý rudý koktal u tabule.

A vida, kapku se mi ulevilo.

Po přestávce přišla do třídy paní školníková. Starší paní, taková dobrácká kmotra, připomíná pohádkové babičky: jen ji člověk potká před třídou, už má dobrou náladu.

Tentokrát plakala. Nesla v náručí svoji milovanou kočku Míninku, která je jakýmsi maskotem školy – když naše volejbalové mužstvo jede na důležitý zápas, půjčuje si Míninku paní školníkové.

Míninka dnes nebyla ta veselá mlsná kočka, co se prochází po chodbách s tou půvabnou pyšností, jakou kočky okouzlují. Byla to bolestně mžourající ubohá bytůstka.

Paní školníková říká, že ten třídní šašek do Míninky kopl.

„Ty?“

Dívám se na něj užasle. Věděla jsem, že ji má rád. Kluk mlčí. Kouká do země. Mlčí.

Samozřejmě, že jsme ho potrestali, školnice si zase Míninku odnesla v náručí, a že jsem udělala, co jsem mohla – po zločinu přišel trest.

Jenže když jsem jela ze školy, došlo mi, jaký je to ohavný koloběh.

Kdo ví, proč ten opilec pil, třeba hledal zapomenutí a pak jsem mu přišla do cesty já a on se na mě pokusil složit svoje neštěstí.

Já jsem ho předávala dál, moje zlost se vybila na třídním šaškovi. Způsobila jsem mu hrozné ponížení před celou třídou – protože jsem se sama cítila ponížená, ponižovala jsem jeho. A tím jsem do koloběhu zloby předávala vlastní špatnou náladu.

A on kopl Míninku, nevinnou kočku, která si důvěrně vykračovala jako vždy po svém školním království.

Na začátku je nějaký smutek. Na konci přinejlepším trpící Míninka.

A jak jsem jela tou tramvají ze školy domů, napadlo mě, že stejně, jako se dá vypouštět na dlouhou oběžnou dráhu zlo, zrovna se dá vypustit i něco dobrého, nějaké potěšení, dobrý skutek. Všimla jsem si, že v přecpané tramvaji se jen tak tak drží na nohou rezignovaný starý pán, usmála jsem se na něj a nabídla mu místo. „Děkuju,“ zašeptal a sklouzl na sedadlo. Podíval se na mě vděčně.

Stálo se mi dost špatně se dvěma taškami, které jsem vlekla z města, ale měla jsem hezký pocit, jako bych na oběžnou dráhu vypustila něco nového.

Možná ten starý pán dá vnukovi bonbón a řekne mu pár hezkých slov. Možná. Bude to nepatrná radost, ale bude to radost.

A koloběhu radosti je třeba stejně jako koloběhu vody.

Z knihy: Eduard Martin, Andělské vteřiny

Kalendář

November 2019

Mo

Tu

We

Th

Fr

Sa

Su

 

 

 

 

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

 

Zobrazit jiný měsíc